Přemýšleli jste někdy o tom, proč je rozchod jistý ještě před tím, než začne láska nebo vztah? Proč je konec vždy už napsaný přestože se příběh ještě nezačal rozvíjet? Ne? Já ano, dneska mě k tomu přivedla událost, o které se nechci zmiňovat. Neděje se to mně, proto je jen na tom člověku kdo to bude vědět. Vím, je to zvláštní, přeci, blog je anonymní. Ano, to sice je, ale navštěvují ho lidé, kteří znají mě a lidi okolo mě. Proto tu dneska budou jen další úvahy bez záminky, kterou by, jste vy měli znát.…..
Ze všeho nejdřív bych chtěla poděkovat Šmoulince, která mě k tomuto článku vyburcovala. Děkuju ti, že jsi, že mě vždycky dokážeš podržet nad vodou a vždy trpělivě vyslechneš všechny mé myšlenky, o které se s tebou podělím. Mám tě ráda, hodně pro mě znamenáš. Dál bych chtěla popřát hodně štěstí osobě, které je tento článek věnován. Osobě, kvůli které vlastně vznikl námět tohoto článku. Mám tě ráda, jsi pro mě jako sestra, ta co mě vždy podržela, ačkoliv jsi často nevěděla, co se stalo. To ty, jsi vždycky stála za mnou. Vždycky jsi mi dokázala otevřít oči a za to tě mám neskonale ráda. Vždycky budu při tobě a můžeš se na mě spolehnout. Budu za tebe bojovat do posledního dechu…..
Ano konec, jak jednoduché a prosté slovo které z našich úst vypouštíme skoro každým dnem. Konec špatného filmu, stejně jako konec hodiny chemie, kterou nenávidíme, oceníme úlevným povzdechem. Ale co když ke konci dospěje lidský život? Co když k onomu konci dospěje život dvou lidí, kteří se milovali? Je to onen pověstný šťastný konec v pohádkách? A žili šťastně až do smrti….
Ale i ten konec se dá změnit. Je jen na nás obsah knihy a konec musí na obsah navazovat. Přesto to vždy končí samotou, temnotou a chladem.
"A žili šťastně až do smrti."
Ano, až do smrti. Nikde se však nepíše, kdo zemřel první, kdo zůstal sám a opuštěn. Ale jak pravila Šmoulinka v lepším případě skončí román smrtí hrdinů, než jejich rozchodem.
"Je hrozné vědět, že tu jsi a neozýváš se. Než vědět, že tu nejsi…"
Ale i vědomí, že milovaná osoba zemřela, je někdy mnohem bolestivější než ztratit kontakt a snažit se zapomenout. Já bych vám mohla říct na toto téma své. A dnes se o své myšlenky ubíhající tímto směrem chci s vámi podělit. Ačkoli ti z vás, kteří toto čtete jsi asi říkáte, že tohle není můj styl. Ano, opravdu není, ale jsem to já a dneska nedokážu napsat nic, co by bylo podobné všemu co jsem kdy napsala. Dnešek nebyl lehký, proto chci této téma "Konce" , zpracovat ve vážnější formě. Začněme.
"Popel vše srovná - nerovni se rodíme, rovni umíráme." - Seneca Lucius Annaeus
Vědět, že milovaného člověka již nikdy neuvidíte, neuvidíte ho se smát, neuvidíte ty jiskry v očích. Neuslyšíte jeho hlas, neuslyšíte jeho smích a ani pláč. Neuvidíte jeho grimasy, pohyby ani to jak si vítr hrál s jeho vlasy. Neuvidíte již nic, co k tomuto člověku patřilo. Nic, co bylo samozřejmostí, samozřejmost spojena s jeho osobou. Jistota, že tu bude a ochota si nepřipustit, že jednou odejde navždy. To je lidský úděl - nepřipouštět si pomíjivost věcí. Avšak, co vám zbylo? Vzpomínky. Jen pomíjivé obrazy všech těch věcí, co postupně šednou, ztrácejí svou barvu a jas. Mizí a potichu a nepozorovaně se rozplývají do temnot a stínů tohoto světa. A v těch stínech je již nikdy nenajdete. Zbude jen dojem něčeho, co již dávno zmizelo a čím víc se snažíte vzpomenout si, tím víc mizí odpověď, kterou máte na dosah ruky. Uniká Vám tak hladce jako se rozplyne dým ve větru, tak jednoduše jako je se kapka vody vypaří nad ohněm. Tak samozřejmě a jednoduše jako se slzy tlačí přes vaše víčka ven. Ne, já si nevymýšlím. Já jen vzpomínám. Vzpomínám na to, jak jsem se cítila, jak jsem si připadala. Už to nikdy víc nechci zažít. Věřte mi. Ale díky všemu čím jsem si prošla. Díky tomu, co všechno jsem si uvědomila, jsem taková, jaká jsem. Jsem za to ráda. Navždycky to ve mně bude mít následky, ano. Mám strach. Neuvěřitelný strach z další bolesti a dalšího trápení. Strach ze lží. Už nedokážu poznat, kdo lže. Často si připadám jako kus ledu a to mě pomalu ubíjí. Jsou tu lidé, kteří pro mě opravdu hodně znamenají, lidé, které nechci ztratit. Avšak, nedokážu jim dát najevo, co vše pro mě znamenají. Proč, ptáte se? Vždyť je to přeci snadné, není - liž pravda? Ano, je to snadné, pro Vás. Já se však bojím zrady.
"A smrt je zlo, tak Bozi uznali, vždyť kdyby byla krásná,též by zmírali." - Sapfó
Ano, smrt je zlo. Avšak zlo nezbytné. Zlo, které činí dobro. Cožpak ale, smrt, je-li zlem činící dobro, nestává se tak dobou? Nestává se Dobrem proto, že na úkor své podstaty činí dobro? Smrt je záhadná věc. Každý se bojí neznáma. Smrt je ztělesněním onoho neznáma. Pro všechny však vysvobození. Vysvobození od tohoto světa, ve kterém věru, hodně zažil. Ať špatného, nebo dobrého. Vždy nás vyprostí od každodenního údělu. Co, když je smrt jen další kapitolou knihy? Co když za tím, již napsaným koncem, se skrývá epilog? Nikdo z živých neví. A ti, co vědí, ti již dávno v popel rozpadají se.
"Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly." - William Shakespeare
*******
"Příčinou každé sebevraždy bývá nešťastná láska - někdy k ženě, a vždy k životu."- Dostojevskij Fjodor Michajlovič
Ano sebevrazi, nesmrtelné téma. Nešťastná láska k životu. Myslím, že tento výrok hovoří za vše.
A na konec mám pro vás citáty, které jsou pravdivé, či nikoliv? To je již na vás. Já svou pravdu našla. A co Vy?
Vaše Arwen
"Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil." - Seneca Lucius Annaeus
"Co je smrt? Konec nebo přechod?" - Seneca Lucius Annaeus
"Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo." - Ruth Rendellová
"Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo." - Ruth Rendellová
"V okamžiku největšího štěstí je žádoucí zemřít." - Seneca Lucius Annaeus
"Doufám v žití, ale jsem připraven umřít." - William Shakespeare
"Všichni se rodíme pro hřbitov." - Robert Fulghum
"O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností." - Robert Fulghum
"Opustíš-li mne, nezahynu.Opustíš-li mne, zahyneš." - Viktor Dyk
"Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu." - Immanuel Kant