4. listopadu 2007 v 20:22 | Arwen
|
Jiskřivý mráz v mých vlastních žilách. Je to víc než jen šepot. Ten pomník mému srdci z ledu. A já vím, budu sledovat jak roztává a jak se dostávám přes minulost. Pokud máš co říct, mé ledové srdce, tak povídej. Tvůj nepatrný pohyb, mě zabíjí…
Vzdej to, mohla jsem být všechno. Vzdávám to, a ztrácím sama sebe. Ne ještě ne dnes, je toho tolik co musím splatit. Nemocná v životě, odvážil jsi mi tvrdit, že mě miluješ. Ale stahuješ mě dolů a já křičím: ,,Nech mě zemřít!". Víš, možná to víš, nechtěla jsem tě tak trápit. Jen jsem příliš zamilovaná do svého smutku. Tak vzdej se mé cesty, nikdy pro tebe nic nebudu. Mám svou vlastí cestu, se vší svou budoucí nenávistí. Bolestí. Samotou. Tak uteč, uteč, uteč a nenáviděj mě, bude to tak lepší. Už to nezvládnu. Ale teď jsem starší a už nejsem naivka, zlato. Vzdej svou cestu, můžeš být vším. Vzdávám svou cestu, je příliš bolesti ke splacení. Nikdy sem nechtěla nikoho zranit, jen jsem zaslepená svou bolestí. Najdu svou cestu plnou nesmyslný nenávisti. Uteč, bude to lepší pro oba, nenáviděj mě. Očekáváš mou reakci, nemusíš mi otvírat dveře, našla jsem svou cestu ven. A už nikdy víc tě nepolíbím. Mám svou novou cestu, na kterou nejsi pozván….
*********
Objala tě, s úsměvem. To ona otevřela dveře? Vál ledový zimní vítr. Otrávila ti srdce, vím, já byla ta v pozadí. Měl bys přijmout jakoukoliv pravdu. Jsi duch co mi krade život. Minulost a přítomnost, tak vzdálená slova. Jdi démon toužící po mé svobodě. Vzala mě za ruku, když jsem se nedokázala dostat přeš minulost. Volala můj život co jsem ztrácela. Vzala mě za ruku a vedla mě do stínů, křičela na mou slabost a ta zmizela. Musíš přijmout pravdu, jakýmkoliv způsobem. Jsem jen duch co trpí ve světle. Minulost či přítomnost? Nezáleží na tom, všechno umírá. To ona mě vzala za ruku a převedla mě na druhou stranu. Vede mě a volá zpět mou volnost. Přivolává zpátky vzpomínky co jsem ti věnovala. A odešla, se slovy: ,,Vrátím se!". Otevřela mi dveře a otrávila mou duši. Ledový vítr zmrazil mé otrávené srdce a uzamkl v něm bolest. Přijmi pravdu, jsem démon děsící tě ve snech. Jsi duch co mi krade svobodu. Vzala mě za ruku a dovedla mě k mému umírajícímu životu. Vzala mě za ruku a dovedla mě k mé ztracené svobodě. Vrátila mi život, když jsem od něho utekla. A ty jsi démon co mi ho otrávil.
*********
A má temná duše je plná zničených snů. Jen pár hodin než přežiji další týden. Kdo mě varoval, že svět je krutý? Tisíckrát jsem utekla od svého života, ale teď jsem tady. Tady, ve stínech, jsem volná, jsem chráněná. Vím, měla bych jít dál, ale kam, když nikam nepatřím? Dva roky přešli a já jsem stále chladnější. Vím, že nejsem ztracená jen si tak chci připadat. Nebudu brečet, nevzdám se. Už to nejde vrátit. Ale probudit se by znamenalo poznat co skutečně jsem. Tady ve stínech, jsem volná, jsem nedotknutelná. V tomhle stínu lží jsem prokletá. Ukaž mi světlo kde pravda je lež. Ukaž mi stín, kde nečíhá klid. Tolik zmatku a bolesti v děsivých, mrtvých očích. V mých očích…..
Mám to teď úplně stejně....sama vím jaký je to odmítnout i když jsem stále já ta co jí odmítají...chtěla jsem mít všechno a nemám nic...sama lituju věcí co dělám bez rozmyšlení..vrátila bych ten polibek jen abych ho netrápila...a teď .... čas zpátky nevrátíš.... a jak řekl Shakespeare a měl pravdu : Když honit lásku chceš jak stín se k tobě míhá,ji hoň a tobě uletí však prcháš-li tě stíhá....