Hlavou se mi honili otázky...Měl jsem dojem,že už je vzhůru... Cítil jsem jak se probrala, jak vstala a slyšel jsem i zaklapnutí dveří... Tak proč tady teď leží? Měla na sobě řetízek, který jsem na ní nikdy neviděl. A co tedy dělala v koupelně takovou dobu? Když spím neznamená že jsem hluchý a bez smyslů, pořád vím co se zhruba děje okolo mě. A pokud je to podezřelý tak se vzbudim, ale tohle podezřelí nebylo.....
Lehce jsem jí pohladil po jejím krku, teď už bez řetízku. Našel jsem si její tepnu a snažil se zjisti jestli jí bije srdce. Nic. Ticho. Tak děsivé, hluboké ticho....
Rána. Pohyb. Tep. Úder jejího srdce byl jako osvobození, najednou bilo rychleji. Stále nedýchala. Jemně se jí zatřepotala víčka. Teď vypadala jako by jen spala. Andělsky krásná, nevinná a přitom tak děsivá. Otevřela oči. Zamžikala. Rozhlédla se, ale stále nedýchala. Měla nepřirozeně rozšířené zorničky. Sáhla si na krk a prudce se posadila.
,,Kde je?"
,,Kdo?Adriano?"
"Řetízek.... on je klíčem ke všemu co se dělo..."
,,Nedýcháš!" uvědomil jsem si...
"Co?" najednou se jí v očí zračil děs..,,Proč?..Co se stalo?"
Všechno jsem jí vypověděl, nevyjímaje otázku co dělala v koupelně a jak přišla k řetízku.
,,V koupelně? Byla jsem se jen opláchnout abych se zbavila divných snů...dojmů z těch snů...."
,,A ten řetízek?" Nevěřil jsem jí, její oči byli pořád skoro černé jak měla roztáhlé zorničky..
,,Šla jsem si zas lehnout a v zrcadle byl můj odraz a za mnou ta dívka...."
Jako by si rozpomínala na událost co se stala před 10 lety...
,, Cítila jsem její ruku na svém ramenu, šeptala mi nějaké slova a pak mi e řetízek nasadila a já.... pak už nevím...."
"Oheň, prý oheň. Chtěla si abych ho uhasil..."
,,Já myslela jsem že jsem mrtvá...Byla tam prázdnota.... nic jsem necítila jen moje myšlenky a představy okolo kroužili jako hladový supy co čekají až zhyne nemocné zvíře...." mnula si spánky a snažila se nadechnout. Jako by jí někdo ucpal krk, bylo vidět jak se toho děsí...
,,Hej vy dva ste vzhůru?!" Rány na dveře, očividně kluci. Dria se na mě vyděšeně podívala.
" Já nedýchám, nemůžu dýchat! A přesto mluvím co jim mám asi říct?!"
,,Třeba si toho nevšimnou!Když tak budeme hrát hru kdo vydrží déle nedýchat" povzbudivě sem se na ní usmál.
,,Jo sme vzhůru!" zakřičela jako odpověď.
,,No to je dost... tak se oblékněte a něco podniknem dneska máme volno!"
,,Ok" zakřičeli sem zároveň pořád sedící naproti sobě na posteli.
Oba sme se podívali na ten řetízek co vypadá teď tak nevinně. Jemně jsem ho sebral a uklidil do kapsy v kufru. Dria jen seděla a sledovala mě.
,,Adriano, řekni mi po pravdě co si dělala v té koupelně? Máš nepřirozeně veliký zornice.... Klepeš se a není to strachem...."
Pořád mě upřeně sledovala a pak z ní vypadla otázka:
,,Bojíš se smrti Emette?" Zarazil jsem se a nedůvěřivě a zároveň udiveně se na ní podíval.
,,Proč se ptáš? Nebojím se jí, děsí mě to, že vím že je nevyhnutelná. Že je to povinnost a toho co bude potom.... Toho se děsím. Nemůžu to změnit a an se dovědět co se stane poté...."
,,Ptám se proto, že mi přijde že jsem napůl mrtvá.... A co když ty dva co nás děsí ve snech.... co když jsme jen skořápky? Jejich odrazy? A oni je chtějí zpátky, chtějí je, chtějí zase žít..... chtějí nás zabít... a já nedýchám...." řekla a mezi tím přešla k zrcadlu a dotkla se ho, jemně jako by hladila tvář milence, ne jen odraz.
,,Možné to je, proč poté ale vidíme ty útržky minulosti?"
,,Aby jsme poznali kdo jsou, kdo jsme mi. Místy, když jim to dovolíme, nás ovládnou. Vymění se s námi nebo nás potlačí... jako v tom letadle nebo v autě."
,,Může to být jen částečná odpověď, také je možnost, že jsme jen jejich část. Když přeci oni mají tělo. Nebo to je jen iluze?Říkala jsi, že se tě dotkla!"
,,To je pravda.... nebudem o tom už dál mluvit, ne teď. Jdeme za klukama."
Tak jsem se s ní rozloučil a že za 20 minut jí vyzvedneme ať se stihne obléct apod. No já jsem se taky musel oblíknout....
Byla jsem jak tělo bez duše, prázdná, vyděšená a přitom neuvěřitelně klidná. Jako by to bylo mojí nedílnou součástí. Oblékla jsem se, vzala jsem si na sebe lehké, černé tílko a černé kraťasy. V lasy nechala rozpuštěné a oči jen lehce zvýraznila. Bylo tu vedro tak sem nechtěla mít všude fleky od stínů apod... Zbytek času jsem strávila tím, že jsem si pohráva s tím řetízkem. Když na mě kluci zaťukali(tak, že málem vyrazil dveře), dala jsem si ho do kapsy a šla. Nevěděla jsem proč ale musela jsem ho mít u sebe. Něco mě k tomu nutilo. Ale bála jsem si ho připnout na krk, nevěděla jsem co by se stalo.
Vyšli jsem do města, že se podíváme po okolí a budeme jen ta relaxovat. Kluci nebyli nějak na památky a za to jsem jim byla vděčná. Neměla jsem náladu se tahat někde s průvodcem a ještě si div nelehat na zem abych viděla co že je to tak nádherný na těch stropech apod.
Kluci se po nás s Emettem někdy podívali a já se nervózně usmála. Nevěděla jsem co jim řekl, nevěděla jsem co si myslí....
Den proběhl v klidu. Hodně jsem se nasmála když mi vyprávěli jak si Met v klidu četl a Bill ochotně přišel a dřepnul si mu na hlavu. Načeš Emetta vzbudila velice těžká váha co mu dopadla na nohy, když ho mett nějak dostal ze sebe a strčil ho směr Emettovu rakev (to je speciální výraz kluků pro postele v autobusech). Emett se na jeho reakci vymrštil a zařval, nejdřív leknutím, následně bolestí jelikož se pěkně praštil do hlavy o nízký strop v oné rakvy.
Kluci mi vyprávěli hodně historek, a hlavními aktéři byli jak jinak bráchové Deamonovi(Emett Deamon a Mat Deamon)
Uběhl týden od toho rána kdy jsem přestala používat plíce a už sem se celkem naučila simulovat nádechy a výdechy. Nezdáli se mi sny, nepřepadl mě řetízek(xD) a ani nic podobného. Každopádně Emett vypadal nevyspalý a vyčerpaný. Kluci říkali, že spí stylem- převalovat se a budit se každých pět minut. Začala jsem podnikat výpravy do Emettova pokoje a sledovala ho při spánku. Byla jsem jako vytesaná socha, dokázala jsem sedět na jednom místě a nehýbat se třeba celou noc. Mrkáni bylo snad jediné co mě dělalo živou a i to jsem občas musela kontrolovat. Jako by mě ten řetízek pomalu zabavoval lidských potřeb. Někdy, když se Emett převaloval moc a hrozilo, že se vzbudí a zvedne se z polštáře(čili by mě uviděl a já nechtěla vysvětlovat proč sedim uprostřed noci a pozoruji ho) Jako by mi srdce vysadilo na několik minut. Jen tak, jako by ho mohl uslyšet a tím mě najít. Ž e by ho ten zvuk pravidelného rytmu mohl zvednou z polštáře a začít se vyptávat....A co u mě bylo nejhorší- nějak se mi hnusilo jídlo, viděla jsem ho moc a měla jsem na něj averzi...Pokud ho bylo málo, bylo to v pohodě. Když bylo někde ve velkých množstvích neměla jsem vůbec chuť.
Emett si mého chování všimnul, ale ochotně ho zakecával před klukama, že sem modelka a že si musim hlídat linii. Nebo mojí hru na sochu kamufloval stylem, že jsem jen unavená a nemusim pořád jančit nebo se ošívat jako někdo(myslel tím Andrewa). Ten se vždy jen zatvářil uraženě a ošíval se dál.
tak to je hustý... Fakt dost..x)) ( btw: díl č. 12 je stejnej jako 11 )