close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Úsvit minulosti-kapitola 11

19. června 2007 v 19:20 | Arwen |  FF-Úsvit Minulosti
Pevně mě obejmul... tekli mi slzy nevím jestli bolestí nebo dojetím....usla jsem.....
Probuzení. Bála sem se ho? Ne to nebylo ráno. Byl úsvit noci. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem krb. Zírala jsem do něj jak uhranutá. Zabořená v pohodlném křesle. Něco mě svíralo, nemohla jsem se nadechnout. A nějak mi to nechybělo, nepotřebovala jsem kyslík. Myšlenky bloudili do nesčetných koutů mysli, nic ze vzpomínek co přinášely jsem neznala. Tlumená záře pár svící rozmístěných po pokoji. Slyšela jsem jak někdo vešel. Kroky a tlukot srdce toho muže. Jak mu proudí krev v žilách. Je nervózní, ale ví kam jít. Zná to tu. Ví kdo jsem? Kdo vlastně jsem? S pohledem stále upřeným do ohně jsem se lehce usmála, když roztřesenou rukou sahal na kliku. Lehce otevřel těžké dveře. Jen neochotně jsem zvedla zrak a zašeptala.,,Tak jsi tu..." Slyšela jsem jak se mu rozproudila krev v žilách, rozbušilo srdce. Nervozita stoupla. ,,Jsem." řekl jasně. ,,Opravdu to chceš? Víš co z tebe pak bude?Věčně skrývaná tvář, nikým neznámá a zapomenutá. Budou tě proklínat, vyhánět tě jako ďábla. Vlastně se jím staneš, v určitém slova smyslu..." řekla jsem pevným tázavým hlasem. ,,Vím Adriano. Všechno z toho vydržím. Jediné co nevydržím bude to, až se jednou otočíme zády a naše cesty se rozejdou. Nechci aby se tak stalo." Řekl s přesvědčením a smutkem co doprovázel poslední slova. ,,Dobře tedy..." lehounce jsem se zvedla. Těžké gotické šaty se mi zavlnili a v odrazu tlumeného světla vytvářeli zvláštní podívanou. Přistoupila jsem k němu blíž. Cítila jsem neskonatelnou touhu..... Touhu po jeho krvi?! Jemně jsem mu pohladila tvář. Dotkla se jeho rtů. Teplé, prokrvené. Lehce jsem ho políbila. Emett.... ne to není on.... nebo je? Co jsem po tom já? Nebo spíš kdo jsem?... Přivřel oči, líbala jsem ho dál. Přecházela jsem na krk. Našla jsem místo co bylo nejvíce citlivé, aby zapomněl proč tu vlastně je. Obejmul mě, můj jazyk si hrál s jeho kůží. Už to nešlo vydržet, pootevřela jsem ústa a nechala během sekundy vyrůst své zuby. Otevřela jsem pusu úplně a zakousla se do jeho krku. Pila jsem tu kovovou tekutinu. Životodárnou, k životu potřebnou. Krev. Jen sikl bolestí a zaril nehty do mých holých ramen. Nepustila jsem ho od sebe. Pila jsem dokud sem věděla že mohu. Dokud ještě byl při vědomí. Poté jsem ho lehce posadila na křeslo a nechala ho ať pije mou krev. Prokousla jsem si předloktí a nechala kapky krve aby spadali do jeho úst. Pro něj to budou krušné tři dny.... Než se stane tím co já- poslem smrti svatých....
S výkřikem sem se probrala. Vedle mě ležel Emett a stále mě objímal. Přitáhnul si mě ze spánku blíž a jen zhluboka oddechl. Třásla jsem se. Možná, že ještě něco mam.... Vymanila jsem se z jeho sevření-sice neochotně ale přece. Tiše sem hledala onu zázračnou věc.... Bingo, tak jedna dvě lajny víc ne. Vytáhla kreditku a odcupitala do koupelny s tim zázračnym pytlíčkem. Tiše jsem si připravila lajniču a vytáhla propisku z kosmetický taštičky-nic jinýho sem tady neměla. Odšroubovala jsem jí, rozebrala a nasála ten prášek. Jedna stačí, zbytek musí být na jindy. Když jsem přestal všechno jsem uklidila a umyla zrcátko. Snad tu není nic usvědčujícího...
Došourala jsem se zpět k posteli a zalehla k Emettovi, jako na povel rozevřel náruč a přitáhl si mě. Stulila jsem se k němu jak nejvíc to šlo. Byla jsem v bezpečí, žádné sny. Žádné proměny osobnosti či záblesky nevysvětlitelného. Jen klid v jeho náručí. Poslouchat tlukot jeho srdce a vnímat jeho klidné nádechy. Nádech výdech.... Nádech... výdech... motá se.... svět... prudce jsem se zvedla... V zrcadle na skříni jsem viděla svůj bledý obličej.... Najednou jsem tam nebyla sama. Stála jsem sama za sebou... byla to ona, ta dívka.... Cítila jsem její chladnou ruku na rameni. Cítila jsem jak mi dýchá na krk. ,,Jsem tu. Nejsi sama.... Nikdy... já jsem ty... ty jsi já...." šeptala tichá slova neuvěřitelně sametovým hlasem. Sundala si štíhlými bledými prsty řetízek, cítila jsem jeho chlad na své horké kůži. ,,Pamatuj... !" naléhavý šepot.... zmizela....
,,Uhmm..." s hrůzou v očích a bolavým pocitem někde mezi břichem a krkem.... bolavou hlavou... A nesnesitelnou bolestí tam kde se řetízek dotýkal mé kůže... ,,Sssss"
Sny, děsivé sny... Horký dech... Bolest na krku. Ostrou bolest. Chladné tělo, pevná, ledová kůže. Děsivá slast. Měkké křeslo. Rozmazaný pohled. Oheň. Pálí to. Krk, páli to. Oheň uhaste ho někdo.....
S trhnutím jsem se probudil. Ucítil jsem vůni, opojnou vůni. Uklidňovala mě. Zavel jsem oči a tiše dýchal. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit že to byla jen další noční můra...
,,Sssss..." slyšel jsem jak vedle mě někdo zasténal. Bolestí. Rychle jsme se snažil zaměřit zdroj toho syknutí. Adriana! Vybavil se mi včerejšek. Natáhl jsem ruku abych se dotkl jejího ramene. Byla ledová. Neskutečně ledová, celá se třásla a krůpěje potu jí stékali po bledém, téměř průhledném obličeji. ,, Adriano?" zeptal jsem se opatrně. Jako odpověď mi přišlo další zasténání. Oči měla křečovitě zavřené, její ústa se změnili v jednu tenkou čárku. ,,Oheň..." šeptla sotva zřetelně.... Oheň? Vzpomněl jsem si na ten nesnesitelný pocit... ,,Uhasit...teď...prosím..." šeptala zoufale. Zíral jsem na ní nemohl jsem se ani pohnout. Zorničky rozšířené hrůzou. ,,Driano.... prober se... jsem tady neboj se. Neboj vše je v pořádku, oheň tu není...." Prudce se otočila, oči ledové a jako by mrtvé. Vyděšený výraz se měnil ve vítězný. ,,Bude... bude... pocítíte ho oba. Vy, co jste nám vzali čas. Nekonečný čas co jsme měli. Vzali jste nám ho. Za to budete hořet v pekelných bolestech...." A najednou se zhroutila. Přestala dýchat, oči se jí protočili do zadu, Přestala se třást. Jen její téměř průhledný obličej se leskl v záři vycházejícího slunce. ,,Adriano!" Zakřičel jsem vyděšeně... Zatřásl jsem s ní.... nic.. byla jako hadrová panenka... nevinná, ledová, mrtvá....nebylo jí srdce... ,,Ne Adriano... ne prosím..." cítil jsem jak se mě zmocňuje zoufalost, oči mě začali pálit. Ne. Ona ne. Nesmí, musí žít. Nechci jí ztratit... Nechci jí ztratit jako Kristen... nechci... Pohladil jsem jí po krku. Řetízek? Ten nikdy neměla. Ne tenhle. Pálí, neskutečně moc. To je ten oheň? Snažil jsem se jí ho sundat. Nešlo s ním pohnout. ,Prach jsi a v prach se obrátíš....´ proč mi tahle hovadina vytanula na mysli?! Jasný šepot tak sametový....
...
Ohněm pohlcena,
temnota jí volá.
Navždy je ztracena.
Osudem skolena.
Zachycena mezi smrtí a životem.
Ty nebudeš jejím průvodcem.
Ne.... už nikdy víc... horká slza ukápla na její zavřená víčka, druhá na její ledové rty. Až jedna dopadla na řetízek... Lehce sklouzl z jejího krku, jako by to byla ta nejsamozřejmější a nejpřirozenější věc na světě...Jemný, tichý až téměř nezaznamenatelný pohyb kovu... ticho hrobové ticho. Tak plné očekáváním, strachem, nadějí a zoufalstvím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama