12. května 2007 v 8:16 | Arwen
|
,,Drio...prober se...Adriano! Slyšíš mě?" šepot, nedokázala jsem ho zařadit... Znala jsem ho, odněkud jo... Snažila jsem se otevřít oči, nešlo to... ,,Vstaň, vrať mi život..." Život, jaký život... nevěděla sem co se děje... nechápala jsem to... ,,Vrať mi ho..chci ho.... najdi mě..." šepot byl stále nalejhavější. Ticho. Hrobové ticho. Nesnesitelné ticho. Nic. Ani šumění krve v uších...nicota...temno....
,,Proberte se! Hej vy dva! Vstááááááávat!!!!!!" Neochotně sem otevřela ztěžklá víčka. Hlava mě bolela jako nikdy dřív. Najednou mi došlo co se stalo a ten Emetův pohled.... Otočila sem se na něj, nebyl na tom o nic líp. ,,Tak deme. Už sme na zemi!" radoval se Matt. Dívali sme se na sebe s Emettem zmatenými pohledy. Naznačil mi abych mlčela, že si promluvíme v klidu. Vysoukali jsme se z letadla, vyzvedli zavazadla a jeli do hotelu. Ani nevím kde sme byli. Celou tu dobu sme oba byli nepřirozeně zamlklí a ostatní na nás házeli znepokojený pohledy. S největším možným úspěchem jsem je ignorovala. V hlavě se mi honily myšlenky jedna za druhou. Je vůbec možné to co se stalo v letadle? Ale podle toho co mi řekla ta dívka ve snu, v té koupelně, je nemrtvá. Pořád někde žije, ale kde? A je možné aby žila tak dlouho? Nebo to je jen výplod mojí fantazie? Co když to je jen halucinace, za kterou mou moje drogové úlety? Nebo sem už jen zblblá ze všech těch filmů o upírech? Ale proč by teda měl i Emett ten vyděšenej pohled? On přeci na drogách nikdy nebyl, i kdyby je blbost aby sme měli stejnou halucinaci, ve stejnou chvíli, na stejnym místě. Přeci se i letadlo otřásalo, když se tam ty postavy objevily. Viděla jsem jak Mett drtí opěradlo a jak jsou ostatní cestující znepokojený, slyšela jsem jak pilot oznamuje, že jsme se dostali do turbulence.... Moje uvažování přerušilo zatroubení auta a smyk. Ne už ne! Seděla jsem pořád stejně, nehla sem se. Nemohla sem. Emettovi oči, moje pocity. Chtělo se mi zakřičet, ale neovládla jsem svoje tělo. Ne nemohla jsem udělat nic. Jako by mě někdo ovládal. Najednou se moje ruka natáhla k Emettovi a uslyšela jsem svůj hlas:,,Už brzy..." Emett se po ní natáhl a najednou auto dostalo další smyk a já spadla na zem. Emett přese mě. Měla jsem husí kůži. TO SEM NEBYLA JÁ! Emett na tom nebyl o nic líp. Ostatní nic nechápali a jejich pohledy mám na náladě rozhodně nepřidali....
Jejich pohledy mě celkem sraly a už sem to nevydržela a vyjela na ně ať si najdou jinej objekt na očumování. Jen něco zabreptali ve stylu omluvy a zaměřili se na Emeta ten po nich taky vyjel ať čumí do země a ne na něj když se nedokážou jinak zabavit. ,,Kurva idi co s váma je? Od tý doby co sme vylezli z letadla ste divný!" rozčiloval se Bill ,,Tak si nás divných nevšímej a starej se o sebe." odpověděli jsme zároveň. Vyvalil oči, nesouhlasně zakroutil hlavou a nasadil si sluchátka. Zbytek cesty sme se na sebe s Emettem zmateně dívali a snažili se tomu druhýmu číst myšlenky.... Něco nebylo v pořádku a začalo to cestou do Prahy. Všechno začalo mým snem v letadle, když sme si sedla vedle černovlasého mladíka s roztrhanýma džínsama, černym trikem, knížkou v ruce a mp3 na uších.... Všechno začalo když sme se s Emettem potkali....
,,Tak sme tady! Vítejte v Madridu!" řekl nadšeně řidič. Vystoupili jsme a šinuli si to do hotelu. Někdo mě chytl za ruku. ,,Počkej..musíme si..." Emett... ,,Pomluvit...vim...kdy?" dokončila jsem za něj větu. ,,Večer, přespim u tebe, stejně kluci věří, že s polu něco máme tak jim to nebude vadit..." Zašeptal mi do ucha.... Oba sme šli jako bez ducha jen tubě do pokojů a čekali na naše věci. V půl 12 večer stál Emett ve dveřích jen v triku a trenkách, otevřela jsme mu ve svém černém saténovém pyžamku. Už sem chtěla jít spát, myslela jsem že nepřijde, že zapomněl. ,,Nezapomněl jsem. Sluš ti to." řekl jako by mi četl myšlenky. ,,Díky pojď dál." a ustoupila jsem mu aby mohl vejít, hodila jsem si vlasy do obličeje aby sem zakryla lehký ruměnec... Posadil se na postel a čekal na mě. Přisedla sem si, ale v bezpečné vzdálenosti. Rengenovala jsem svoje nohy a čekala na něj. Třásla sem se. ,,Máš tušení co to bylo?"zeptal se s nervozitou v hlase, kterou se mu nepovedlo skrýt. Nebo snad ani nechtěl? Sakra Adriano! Ticho! Lehce sem zatřásla hlavou abych rozehnala ty úvahy a soustředila se na to proč sme tady. ,,Ne, ale vim že to začalo když se si vedle tebe sedla v letadle. Ten sen..." ,,Jak si sebou tak trhla.." kýval. ,,Jo, pak jsem měla další sen...halucinace nebo něco takovýho... Stála tam ta dívka, na poly. Říkala mi že já jsem ona a ona je já. Byla úplně stejná až na ty oči. Řekla že zemřela ve stejný den kdy sem se narodila. Ale to není možné... datum narození na náhrobku byl 1003...neni to možné..prý že je nemrtvá...." vyprávěla sem šeptem. Třásli se mi ruce. Potřebovala jsem něco na uklidnění. Emete vstal a přešel k baru, podívala sem se na něj prosebnym pohledem. Nalil nám oběma a podal mi sklenku s průzračnou tekutinou. Sedl si těsně vedle mě. ,,Pak mi ukázala svůj svět, knížectví.... myslim že to bylo knížectví..." Pokračovala jsem. ,,Pak ses tam objevil ty, Říkala ti Dane. Prej že pro ni něco znamenal, že ji naučil milovat..." Rozklepala jsem se. ,,Co ti je?" Zeptal se Emett. Po tváři mi stekl pot. ,,J-já... nevim.." zalhala jsem. ,,Adriano...prosím...vím, že ti něco vadí...co?" Překvapeně jsem se na něj podívala ,,Vadí?" řekla sem s údivem. ,,Nebo snad nevadí? Proč se pořád klepeš, máš stažený zornice, nebo zas nepřirozeně veliké..." ,,Absťák...pamatuješ..." ,,Na co Drio? Řekni mi..." ,,Vrať mě se k tématu... Emette prosím" řekla sem zoufale. Rezignovaně si povzdechl a upil ze skleničky. ,,Já... v tom letadle.... jak sem usnul... zdálo se mi něco podobného. Šel sem lesem,mlhou. Nevěděl jsem kam jdu ale najendnou se naproti mně objevil hrad. Šel jsem tupě k němu... přitom mi naháněl hrůzu. Všechna okna byla zatemněná těžkými mahagonovými závěsy. Vešel jsem dovnitř a šel jsem do věže. Otevřel jsem těžké dveře. Místnost byla osvětlena jen pár svíčkami a krbem. V jednom z křesel seděla dívka v nádherných gotických šatech. Opřená do měkkého sametového potahu. Své oči upírala do plamene krbu. Zašeptala jen: ,,Tak jsi tu...." Podívala se na mě a já se s děsem probral." Dovyprávěl Emett a ani jeden z nás už neměl pití. ,,Takže závěr je jednoduchý, něco po nás chtějí. Oba." dodala jsem když se na mě podíval. ,,Co s tim? Nevíme co..." ,,Život! Šeptala mi abych jí vrátila život." vzpomněla jsem si.... ,,Život?Jak prosim tě?" ,,To nevim... necháme tomu volnost třeba nám sdělí něco dalšího...." řekla sem zamyšleně a zvedala se, že doleju. ,,Připadá mi to jako film..." ,,To jo...chceš taky?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Nechtěla jsem zůstat sama. ,,Dam, díky." přešla sme pomalu k baru a nalejvala. Najednou sem ucítila jak za mnou Emett stojí a dýchá mi na krk.... ježiši. ,,Adie?" zašeptal váhavě. ,,No?" ,,Mohl bych tu dnes večer zůstat?" zeptal se s nejistotou v hlase. ,,Proč ne?" řekla sem s jen těžce skrývaným nadšením. ,,Díky!" div, že nevyskočil nadšením a vlepil mi pusu na tvář. ,,Tady máš sklenku." smála sem se a on si to zatím hnal do postele a k ovladači. Jako malej kluk co dostane svolení být dlouho vzhůru. Smála sem se a zalezla k němu pod deku. Přehodil si ruku přes moje ramena a já se mu opřela o rameno. Tak co tam dávaj.... Nic jen všechno španělsky... No a titulky sme číst nechtěli... nechali sme to běžet, lahev sme vzali do postele a kecali. Když už sme měli půlku toho alkoholu v sobě, začalo se mi chtít spát. Pokoj byl celkem slušně zakouřenej tak sem vylezla a otevřela balkón. Venku bylo nádherně, hvězdy úplněk a teplá noc. ,,Je nádherně pojď se podívat a vem pití a nikotin.." a vyšla sem na balkónek. Opřela sem se o zábradlí a sledovala tu nádhernou oblohu. Uslyšela sem cinknout popelník a láhev o stůl. Lehce sem se usmála. Stoupl si za mě a obejmul mě v pase. Položila sem si hlavu na jeho rameno, on se zas opřel bradou o to moje. ,,Je nádherně..." zašeptal ,,To je.." byla tu zvláštní atmosféra. Napjatě uvolněná. Zkoušeli jsme co si můžeme dovolit a věděli, že by sme chtěli víc. Jemně jsem mu přejela nehty po ruce. Stisk mě ještě víc. ,,Emette..já..." snažila jsem se otočit... ,,Šššš.." otočil si mě sám. Opřel o zábradlí a zadíval se mi do očí. Cítila jsem jeho horký dech na své tváři.
Cigarety, alkohol.... Hudba... lidi.. dav.. křik... myšlenky... zábrany mizí.... tanec... dotyky....
Záblesky vzpomínek z té akce co sme podnikli v Praze.
Chuť rtů... chladných.... Horké dlaně... ledové.... měkké čokoládové oči... mrtvé....
Najednou sme sebou oba trhli... něco bylo špatně. Jeho ruce opět nabývali tepla, oči života, rty barvy. Já sem cítila jak mě opouští ztuhlost...
,,Co to bylo?" zeptal se zmateně. ,,Nevím"odpověděla sem se zklamáním a zmatením v hlase. Pořát měl ruce okolo mě, pořád sme byli tak blízko.... Najednou se z vedlejšího balkónu vynořila poto stava a rozespale nahmatávala popelník. Tiše sme si vzali věci a zapadli dovnitř...nechtěli jsme nic vysvětlovat. Měla jse husí kůži z toho co se dělo... zase sem se rozklepala. Emet vypnul televizi, zavřel balkón jak nejtišeji mohl a zalezl ke mně pod deku. Celá sem se třásla. Věděl že to není zimou ale stejně mě k sobě přivinul. Hladil mě po vlasech, po zádech. Uklidňovalo mě jeho tiché: ,,šššš..". Přitiskl si mě blíž k sobě. Cítila jsem jeho teplo, jeho klid a soucit. Dlouhou mi to chybělo. Mít vedle sebe někoho jao je on. Někoho kdo umí poslouchat a opravdu slyšet.... Cítila jsem jak mě pálí oči... nevnímala sem to. Jen sem se třásla a ten pocit sevření žaludku. Jako když celý den nic nejíte a okolo vás všichni jí.... Začalo mi tepat ve spáncích. Polilo mě horko. Sevřela jsem Emettovo triko, přitáhla si ho ještě blíž. Motal se mi svět. ,,J-já ne-nemůžu dál..." šeptala jsem zničeně. ,,Zvládne to....spolu...nenechám tě samotnou... ne...věř mi.." Pevně mě obejmul... tekli mi slzy nevím jestli bolestí nebo dojetím....usla jsem.....
Ahojky!!Na mím blogu je bleskowka-soutěž o nejhezčí JARNÍ OBRÁZEK,byla bych moc ráda a vděčná kdyby ses přihlásila:) jestli by si měla zájem tak ji najdeš v rubrice bleskowky:) jestli se zůčastnííš tak moc děkuju předem
Danulilinka