váhám ve dveřích. Mám se otočit a vrátit do svého světa? Do světa, kde sme spolu jen my dva a nikdo mezi námi nestojí? Nebo mám jít vpřed a vpadnout do reality? Nech m stát. Z budíku na mě křičí realita. V tom zvuku slyším jak příšery volají moje jméno. Nech mě snít. Uteču do svého světa kde sme spolu. Protože vím, že nikdy nebudeme spolu. A na svém poli z krvácejících růží, a sladce bolavé mlhy ze lží a ukolébavky. Sleduji svojí temně šedivou oblohu a těžké mraky ze slz. Mé černé slunce z bolesti a trápení nikdy nevyjde a nikdy nezajde. Tady není čas nemá žádnou váhu! Zapomněl si na mě? Byla jsem tak dlouho ztracená. Držím svůj poslední dech, bezpečně, hluboko uvnitř tebe, drží na mojí lásce, víš že tu realitu nevydržím. Sladce mě ničíš svým přístupem ke mně. Vím že nikdy nebudeme víc než přátelé. Zachraň svojí duši, neboj se. Zavolej až budeš potřebovat pomoct ovládnout temnotu ve který se ocitneš. Sladce zničené světlo. Všechno to skončí. Naslouchám svému křiku, ztuhla sem ze strachu z temnoty. Umírám při myšlence na světlo. Ležím uvnitř sebe po hodiny a sleduju svoje pole. Váhám ve svém světě. Jestli potřebuji opustit tenhle svět tak zavřu oči a potichu se vytratím. Vím, že tohle věčné snění jednou přestane, ale nejsem dost silná. Sleduju svojí oblohu a vidím tvojí tvář mezi mraky. Kde je vítr co i povídá příběhy? De je déšť co vytváří symfonii? Kde jsou kapky deště? Když padají jsem volná. Neříkej mi, že jsem nedotknutelná. Chaos a stres-vaše realita. Nemůžu se probudit ze strachu z bolavé reality. Potřebuji svůj vlastní svět k útěku. Protože tam můžu snít o tom, že budeme spolu. Viděla jsem tě krvácet slyšel si jak sem pro tebe dýchala. Ty si dýchal pro ní. Vždycky sem tě utěšila, poradila. Vzpomínáš? Chci tě cítit ve svém obětí. Pro tebe držím svůj poslední dech. Drží na mojí lásce. Hluboko uvnitř mě, v bezpečí. Pronásledují mě stále tvé oči. Modlím se aby mě nechali jít ale stále se probouzím a vím pravdu. Nikdy se mnou nebudeš. Chraň si svojí lásku a já pro tebe stále dýchám. Držím svůj poslední dech kvůli tobě. Moje myšlenky a sny směřují k tobě, zpátky a dál v díře v mém srdci. Tiše naslouchám křiku svojí duše. Sladce uklidňující pomyslné světlo z mého černého slunce. Váhám kam mám jít. Skláním hlavu a poslouchám. Ne, slyším tě dýchat, nedýcháš pro mě. Vidíš mě krvácet. Ne, já musím snít! Není to v mé mysli, není to v reálném životě. Není to nikde a přesto všude. Ten pocit že tě musím mít u sebe a nikdy t neopustit, nikdy nedovolit aby si trpěl. Vím, že ty nikdy nebudeš můj. Moje krvácející růže....Bude mi chybět vítr. Co pak jsem tak nedůležitá? Stále to drží na mojí lásce. Vím, že tady v realitě dlouho nevydržím. Můžeš mě slyšet? Mohl by si mě někdy chtít mít ve svém náručí? Chci, aby ta díra v mém srdci byla zaplněna. Ten dojem je příliš reálný a ani můj svět to nespraví. Nikdy nebudeš jen můj, nikdy nebudeš dýchat pro mě....proto musím snít...