Jsem ,,Bez Duše"
30. srpna 2006 v 21:11 | Arwen | My thoughtsJednou mi kamarádka napsala do komentáře:,,.... já sem ta romantická dušička a ty jsi ta bez duše...", když jsem se jí zeptala jak to myslela? Jak mám chápat výraz, že jsem bez duše? Vysvětlila mi, že je tak pojmenovala moje nálady-ne nálady. Jsou to chvíle(většinou trvají i několik dní), kdy mi je všechno jedno, nic mě nebaví, nic nechci dělat, ať se stane cokoli mě je to fuck. Je mi jedno co komu řeknu, jak ho tím zraním apod. Jednoduše je mi všechno a všichni úplně volný. Pak z našeho rozhovoru vyplynula otázka-proč se těch nálad nechci vzdát? Řekla mi, že sem si na ty nálady zvykla, že se jich nechci vzdát. Je to pravda. Nechtěla jsem se jich vzdát, pomáhali mi. Díky nim sem všechno přešla bez výčitek. Když na mě ty nálady zase padli bylo to jako útěk. Byla to brána kterou se dá utéct před minulostí i současností. Já utíkala před minulostí. Jelikož jistý věci stále bolí hluboko vevnitř. Byli a jsou to jizvy ještě pořád čerstvé a před nima utíkám. Dalo by se říct, že jsem poslala svojí duši pryč. CO se vám vybaví když řeknete, že je někdo bez duše? Mě člověk co nemá city, nevnímá nic, nestará se.... člověk co je chladný jako led. Já asi taková chvílemi byla a proto se teď tem lidem co jsem ublížila omlouvám. Já sem se zbavila duše a tím i bolesti a pocitu … zrada je moc silné slovo... něco co se musí zažít j nevím jak to pojmenovat … Svojí duši jsem poslal někam do zimi a chladu... tam nic necítila....Proč mě napadlo to zrovna tak pojmenovat? Moje duše spí někde v dáli, v mrazu? Když někdo umrzá tak se mu nejdřív chce hrozně spát, potom jestli usne(a to většinou ano když je sám) už nic necítí a pomalu umrzá. Proto. Když duše zamrzne ne muže nic cítit, ale taky se nemůže zahojit. Pomalu se k ní, ale dostáváte. V podvědomí toužíte, aby vše bylo jako dřív, aby se nic nestalo a všechno bylo perfektní. Aby to skončilo krásně a ne tak špatně. Přejete si praví opak. Myslíte si, že když ,,zavoláte svojí duši zpátky" bude všechno jako dřív. Ta minulost co máte v myšlenkách vám připadá nereálná, nesmyslná, protože jak by se to mohlo stát? Vždyť nic necítíte! Nedochází vám, jak se chováte, co jste udělali. Nevíte, že jste pro ostatní bez duše. Teď jsem zase se svojí duší a dochází mi, že všechno je realita, že je to pravda. Krutá a smutná, ale takový je život. Alespoň cítíte a dokážete si vážit každých chvilek smíchu, štěstí, každé chvíle s přáteli... vážíte si všeho a už nechcete marnit svůj čas tím, že se zase svojí duše zbavíte a pošlete jí k ledu...a to doslova... moje srdce začalo být znova, moje duše taje, znovu začínám žít....
Komentáře
neni zaco sou dobý, líbí se mi ;) kdyby si chtela sprátelit tak rekni já sem pro ;)
Vážně je to dobrej článek, měla sem taky takový stavy a ještě je někdy mívám, jo pomáhá mi to jak píšeš, ale je fakt, že to nic nezmeni na tom, co se stalo, ale může to změnit budoucnost a myslim si, že ne zrovna k nejlepšímu....
To je článek... Když jsem se nad ním zamyslela, je to všechno pravda. Dík, žes to napsala!