Přistála sem na nějaký zahradě. Byli tam smuteční vrby, břízy i holé stromy. Růže jak popínavé tak v záhonku. Altánek co byl těmi růžemi porostlý, ale ty růže nebyli červené. Byli tmavé. Sytě fialové. Rozhlídla sem se okolo sebe. Stál tam palác který byl těmi růžemi porostlí cekem slušně. Pak něco co asi byl středověký altán, ale zbyli tam jen čtyři sloupy. Zespoda byli porostlý těma růžema. Bylo to nádherný. Měsíc nebyl zářivý a stříbrný. Byl velký tak velký, že mám pocit, že se ho dokážu dotknout, červený a sytě oranžový v obětí ledově modré mlhy nebo oparu. Připadalo mi jako kdybych tu už někdy byla.... Jako bych tu žila..... najednou vidím malou dívenku jak běží šťastně k těm sloupům. Omotával jí onen opar tak jako měsíc. Smála se a měla dlouhé hnědé (skoro černé) vlásky, už od pohledu jemné jak hedvábí na svých loknách měla posazenou korunku. Korunu z měsíčního a slunečního světla. Její oči prozrazovali její touhu a štěstí. Přišla sem pomaloučku blíž a najednou odněkud slyším hlas. ,,Arwen! Ty moje princezno! Zase u růží?" najednou se z poza smutečních vrb vynořil muž. Už od pohledu z něj sálala síla a moc. Byl vysoký, silný, měl černé vlasy a čokoládové oči. ,,Já je miluji otče a ty to víš..." řekla dívenka a smála se ,,Vím a taky proto ti ukážu jedno kouzlo.." řekl muž s laskavým a láskypným tónem. ,,A jaké...jéééé dej mě dooolůůůů" křičela dívenka a bouchala svými malými pěsničkami otci do zad. Ten k ní totiž jen přišel a přehodil si jí přes rameno a od nášel já k lavičce co byla uprostřed cesty mezi sloupama a zámkem. Na vyvýšeném místě a okolo byli jen růže. ,,Koukej když chceš zachovat jednu růži na vdy tak víš co s ní uděláš? Aby byla voňavá, rozkvetlá a jemná na dotek?" ,,Ne co?" zeptala se dívka s nadšením, zvědavostí a netrpělivostí v hlase. ,,Vezmeš jí do ruky, jemně se jí dotkneš, a soustředíš se na její krásu a myšlenku, že tohle chceš nechat na věky tak jak to je.." a najednou se květina proměnila ze sytě fialové na zářivě a ledově modrou. ,,Jéééé" dívce se rozzářili oči ,,tak teď to zkus ty.... pamatuj do každé květiny vkládáš kus sama sebe-svojí myšlenku..... já tam třeba vkládám vzpomínky..." Jen co dívka natáhla ruku k růži a dotkla se jí tak se proměnila v onu ledovou nádheru. ,,Koukej!" vykřikla s nadšením, radostí a očekáváním co jí na to její otec odpoví,, Nádherné Arwen..... si prostě moje zlatíčko, šikovné malé zlatíčko!" ,,Otče?" přitulila se dívka k muži a sledovala krásu těch růží. Točila se okolo nich ta stejná záře jako okolo měsíce. ,,Ano?" ,,Proč mi říkáš Arwen a ne Elyero jako všichni?" ,,Protože si moje Arwen. Elyero ty víš co to znamená.." ,,Řekni mi to ještě jednou prosíííím mě se to líbí..." ,,Arwen je Abide Real With an Embrace of Nothing- Zůstaň reálná s obětím z nicoty. Tím se řiď v životě moje malá Princezno." a najednou se rozplynuly.... Bože co to bylo? Vešla sem do paláce. Na Marcka sem zapomněla. Moje kroky mířili do komnat té dívky. Věděla sem kudy jít. Už sem tudy šla tolikrát jen si to nechci připustit..... Potřebuju se přesvědčit, ujistit se.....Prošla sem nádhernou a obrovskou síní. Šla furt rovně a až za trůny zahla do prava a pak po schodech nahoru až do skoro nejvyššího patra. Procházela sem chodbou kde byli portréty, obrazy různých králů a bitev. Zastavila sme se u jednoho velkého. Byl pod ním nápis ,Bitva temna ´ scenérie mi připomněli Dereckova slova. Jak mi vyprávěl o bitvě temnoty a světa o bitvě mezi anděli a smrtonoši. Prohlížela sem si obraz a zastavila se na jedný tváři. Byla to tvář toho muže co proměnil tu růži, jak sedě venku a pak se rozplynul. Byl v čele temné armády za ním se táhla temnota, mlha hrozně temná. To znamená, že ta dívka...... Otočila se a šla dál.... hledala sem obraz té rodiny.... věděla sem, že bude až na konci.... na konci chodby …. slepé chodby... po několika minutách jsem došla na konec té chodby. Pořád se okolo mě rojily vzpomínky jak tady tudy ta holčička běžela jak si hrála.... když sem se blížila k obrazi zmizela rozplynula se tak jako před tím. Ne..... ten obraz to je.... pod obrazem bylo napsáno ,Raguel, jeho žena Anyelena a drera Elyera...´ dál to bylo smazáno prohlížela jsem si tu holčičku a hledala důvod proč? Najednou jsem se otočila proto že jsem slyšela zvuky a vákřiky. Ta dívka běžela a křičela ,,Mami....poběž..." slyšela jsem jak v iluzi jako by z hrozné dálky a ještě z ouzěnou ,,Utíkej schovej se!!! Já musím pomoc tatínkovi!!!" ,,Ne mamíííí!!!" Ael to už ta žena vyběhla z rohu a vzala dívenku do náruče utíkala s ní k obrazu a otevřela ho několika slovy Postavila dívenku na zem a zadívala se jí do očí. Ta žena byla anděl, bylo to na ní poznat. Její kůže byla sametová a zářivá. Oči měla zářivě modré a panenky kočičí, Vlasy až o pás dlouhé a zářivé jako slunce. ,,Elyero musíš tu zůstat tady budeš zatím v bezpečí vrátíme se pro tebe ! Slibuju jednou se tady zase sejdeme a příjdeme si pro tebe!!Miluju tě zlatíčko a tatínek taky.." ,,Já vím ..." ,,Běž.." a jemně dívku postrčila do místnosti za obrazem. Rychle jsem vklouzla za ní. Obraz se zavíral a dívka se slzami v očích sledovala jak její matka mizí za stěnou... naposledy.... Rozhlédla sem se po místnosti. Byla zařízena v červeno černé a fialové barvě. Jako mám já svůj pokoj v pevnosti. Dívka přišla k oknu a otevřela ho vzala papír a začala něco psát. Poté vytáhla knížku a nalistovala volnou stránku... podívala sem se jí přes rameno byl to deník.... Najednou se obraz rozplynul a já sem na stole viděla jen tužku a otevřené okno, kterým sem rostli růže. Najednou sem si uvědomila že to nejsou ty fialové ale ledově modré. Sedla sem si ke stolu a dívala se z okna. Pak jsem bezmyšlenkovitě vstala a z růží co rostl okolo vytáhla balíček. Rozbalila ho. Byl to te deník. Jak jsem, ale mohla vědět kde je?Šla sem najisto to bezpochyby. Začala sem číst poslední zápisky....
Jsou to už tři dny co sem je naposledy viděla. Několikrát jsem byla venku oknem, ale oni tady pořád jsou. Nevím jestli mě chtějí zabít nebo co se mnou chtěj udělat. Bojím se jich. A co se stalo s mým otcem? Vždyť je nejsilnější upír....nejmocnější.... Jsou tady cítím to blíží se ke dveřím..... až se tady příště objevím nebo ať to bude číst kdokoliv. Najděte důkazy proti Derovi a Marckovi to oni zajali nebo zabili(o tom pochybuji) moje rodiče.... jsou tady...
Podívala sem se na začátek deníku. Bylo tam věnování:
Elyero- žij jak uznáš za vhodné,
ty jsi výjímečná jsi zlo a dobro v jenom,
válka a mír, láska a nenávist. Ty budeš žít dokud
tvůj úkol nebude splněn jinak nikdy nezemřeš v poklidu.
Raguel
Chápala jsem minulost té dívky znala jsem jí. Musím najít Marcka. Stoupla si a mířila jsem si to k východu zkusila jsem jemně odstrčit obraz, ale nešlo to. Sakra! Jak se od tud dostanu???!! Rozhlédla sem se po místnosti..... sesunula se k zemi a nechala ať mi myšlenky proudí hlavou bez zábran...zašeptala jsem to co říkal Raguel: ,,Arwen....Abide Real With an Embrace of Nothing..." najednou jsem propadla dozadu. Otevřelo se to!!!! Postavila se rozevřela křídla. A stáhla zorničky. Složila sem si křídla do vražedného nástroje a šla ven. Když jsem šla přes halu vybavila se mi další scenérie. Derovi i Marckovi chodci se mě snažili dostat pryč. Když mě pustili a hodili před ere otočila jsem se a několik jsem jich zabila dokud mě zase neudrželi pod kontrolou. Stačilo jen se vrhnou někomu po krku a pak je probodávat křídly krky, lámat vas atd. Musela jsem se usmát když jsem viděla Derovo výraz. Vyděšený, překvapený ale rázem zase nepřístupný. Jen oči prozradili to co skutečně cítí....Pak se zase všechno rozplynulo. No co dokáže 9 letá upírka. Zase jsem jasným a odhodlaným krokem blížila k východu. Začala jsem zase cítít tu sílu co mi tohle místo dávalo před tolika lety. Došla jsem až na místo kde stál Marck a byl opřený o strom. Neslyšně jsem se dostala až k němu.... napřáhla se křídlem a přišpendlila jsem ho tomu stromu. ,,No konečně si tady kde ses toulala sestřenko?" ,,Nejsem tvoj sestřenka"procedila jsem vzdorovitě pře pevně sevřené čelisti. Najednou mě tlaková vlna odhodila pryč. ,,Že by ti někdo povyprávěl pár detailů z tvojí dlouhé minulosti?" ,,Sama jsem si všechno řekla" ,,To je nemilé pro někoho kdo ví, že je bude brzo jen minulostí." ,,Máš praavdu pro tebe to musí hrozně nemilé" řekla sem uštěpačným tónem ,,Ty mrcho..!!" a vrhnul se po mě já jsem jen máchla křídli a ulítla ,,Nemám chuť na sálodlouhý rozhovory Marcku proto chci ědět jen jednp- Kde e Raguel a Anyelena?!" ,,Kdo?" Místo odpovědi jsem do poslala pokácet pár stromů. ,,Jsou tady..." zasténal ,,Kde tady?!" Ukázal rukou nahoru a vystřelil proti mně smrtelný proud energie. Vzlítla sem a začala se procházet na jedné z hradeb počkala sem aý se zvedne a pak sem mu odpověděla ,,Jaká škoda. Jaká smůla.." a vrhla sem se na něj. Nečekal, že bych to skončila tak rychle bez odpovědi. Spoléhal na to, že budu chtít zjistit kde jsou Raguel a Anyelena. Dozvím se to z jeho krve. Po chvíli mi padnul k nohám mrtvý a bezmocný. ,,Spi sladce. Můj malý princi." a šla sem do nejvyšší věže. Když jsem se tam dostala byl tam jen tunel do podzemí. Vzala sem pochodeň a skočila. Nakonec jsem musela roztáhnout křídla,abych se nerozmázla o zem. No hezký rýhy sem tam v tunel teda udělala to se musí nechat. Zaposlouchala jsem se a nakonec jen vyslala tlakový vlny. Nic. Zklamaně jsem se se dostala pomocí svých křídel nahoru(musela jsem vylézt pomocí bodců). Oknem co bylo ve věži jsem vylítla ven a hledala útěchu u růží. Jemně jsem se jich dotkla a měnili se v ony ledové vzpomínky obaleny mlhou. Mlhou z ukolébavky. Okolo mě ožívali vzpomínky. Sesunula jsem se ke kmenu stromu a tiše trpěla. Přála jsem si aby zahrada byla jako dřív, aby se nic z toho nestalo abych žila tak, jako před tím a ne sama a pronásledována chodci a vlkodlaky. Procházela jsem se po mrtvém paláci a moje kroky mě zavedli až k tomu obrazu. ,,...jednou se tady pro tebe stavíme...." možná.... zasvitla mi naděje.... vlezla jsem dovnitř a moje myšlenky patřili Azachielovi, Vanese a Dereckovi.... sedla jsem si ke stolu a začala psát dopis kde jsem všechno vysvětlovala. Chtěla jsem tady zůstat. Tak jako tak. Sama v pevnosti nebo tady. Je to jedno. Najednou jsem uslyšela zaskřípání dveří. Otočila jsem se a stáli tam!!! oni jsou tady!! zírala jsem s otevřenou pusou a cítila jsem jak mě naplňuje štěstí. Najednou jsem pochopila, že můj úkol je splněn otočila jsem a dopsala to co jsem měla na srdci. Je konec. Splnila se věštba a já musím jít. Vstala jsem naposledy jsem se dotkla růži. Naposledy jsem se rozhlídla po pokoji. Naposledy jsem se nadechla a natáhla svojí ruku k Matčině. Jemně mě za ní chytla a já jsem šla s nima tam kde nic nebolí. Jen tam kde je stálé temno a záře svíce není nikde k mání. Jen vaše duše hoří. Hoří bez přestání. A vy s ní....
toto byla skvělá povídka