Zpověď -zaver
Pohyb. Cítila jsem jen nepatrný poryv vzduchu. Otevřela jsem oči.
Proplula kolem mě jakási postava, ale hned zase zmizela. Pamatuji si ji jen matně. Stín člověka, který před sebou svíral v dlaních svíci. Zářila. Tak krásně, že jsem se při pohledu na ni málem rozplakala štěstím - ráda pláču štěstím - ten člověk však zmizel a já neměla sílu vstát a následovat ho. Byla jsem opět ve tmě. Uprostřed nekonečných stínů…
"Chudáčku, tobě zhasla svíce," ozvalo se náhle za mnou a já téměř nadskočila hrůzou.
Obrátila jsem hlavu a spatřila ženu. Tvářila se lítostivě.
"Tobě zhasla svíce, chudinko," pronesla ještě jednou.
Jaká svíce? chtěla jsem opáčit, ale náhle jsem si všimla, co to tak urputně svírám ve svých rukou. "Skutečně. Zhasla mi svíce," pronesla jsem překvapeně.
"Ano, je mi tě líto. Musíš tady být tak sama, beze světla. Je ti zle, úplně to chápu," pokračovala žena a tekly jí slzy. "Musí to být pro tebe hrozné… Já… já bych to nedokázala snést," vrtěla žalostně hlavou a přitáhla si svoji vlastní zářící svíci blíže k tělu. "Já ne," vzdychla ještě a pak odešla.
Dívala jsem se za ní téměř vyděšeně.
Kolem náhle začalo být rušno, procházely tu stovky lidí, dokonce i celé skupiny. Procházeli kolem mne, každý se svým vlastním světlem v dlaních a jen opakovali: "Chudinka, zhasla jí svíce, vidíte to? Je to hrozné, opravdu hrozné… Je mi jí líto."
Líto… líto… líto… znělo mi stále hlavou. Lokty jsem si drásala do krve. Pomáhalo mi to? Nevím, snad.
Kolem mne nebylo nic než lítost. Nic než to…
Proplula kolem mě jakási postava, ale hned zase zmizela. Pamatuji si ji jen matně. Stín člověka, který před sebou svíral v dlaních svíci. Zářila. Tak krásně, že jsem se při pohledu na ni málem rozplakala štěstím - ráda pláču štěstím - ten člověk však zmizel a já neměla sílu vstát a následovat ho. Byla jsem opět ve tmě. Uprostřed nekonečných stínů…
"Chudáčku, tobě zhasla svíce," ozvalo se náhle za mnou a já téměř nadskočila hrůzou.
Obrátila jsem hlavu a spatřila ženu. Tvářila se lítostivě.
"Tobě zhasla svíce, chudinko," pronesla ještě jednou.
Jaká svíce? chtěla jsem opáčit, ale náhle jsem si všimla, co to tak urputně svírám ve svých rukou. "Skutečně. Zhasla mi svíce," pronesla jsem překvapeně.
"Ano, je mi tě líto. Musíš tady být tak sama, beze světla. Je ti zle, úplně to chápu," pokračovala žena a tekly jí slzy. "Musí to být pro tebe hrozné… Já… já bych to nedokázala snést," vrtěla žalostně hlavou a přitáhla si svoji vlastní zářící svíci blíže k tělu. "Já ne," vzdychla ještě a pak odešla.
Dívala jsem se za ní téměř vyděšeně.
Kolem náhle začalo být rušno, procházely tu stovky lidí, dokonce i celé skupiny. Procházeli kolem mne, každý se svým vlastním světlem v dlaních a jen opakovali: "Chudinka, zhasla jí svíce, vidíte to? Je to hrozné, opravdu hrozné… Je mi jí líto."
Líto… líto… líto… znělo mi stále hlavou. Lokty jsem si drásala do krve. Pomáhalo mi to? Nevím, snad.
Kolem mne nebylo nic než lítost. Nic než to…
A náhle vidím před sebou muže. Drží svíci stejně jako ostatní, ale je jiná. Má jiný plamen. Modrý. Ano, je modrý. A ten muž mě nelituje. Jenom tam tak stojí. Stojí a mlčí. Dívá se na mě? Ano a něco mi šeptá.
Mluví moc tiše, snažím se mu odezírat ze rtů, ale moc mi to nejde. Konečně. Říká mi: "Ať to udělám." Pořád opakuje jediné. "Udělej to, udělej to…"
Ale co mám udělat? sveze se i po tváři slza.
"Prostě to udělej!"
Mám strach.
"Tak si ho nevšímej!"
Nevšímat si ho?
Muž jen přikývne.
Nadechnu se. Pořádně do plných plic. Už mě to nebolí. Vím, že to dokážu. "POMOZ MI!" vykřiknu.
Hadí tesáky se zaseknou do nohavice…
lístky se odrazí…
už nejsem sama…
A v rukou mám svíci. Hoří modře. Mám ráda modrou. Miluji modrou. Není nic krásnějšího než modrá obloha. Modrá mi dává fantasii. Modrá mi dává sny.
A já se těším z modré svíce ve svých rukou. Plamen se tetelí, ale já vím, že nezhasne.
Prostě to vím.
Mluví moc tiše, snažím se mu odezírat ze rtů, ale moc mi to nejde. Konečně. Říká mi: "Ať to udělám." Pořád opakuje jediné. "Udělej to, udělej to…"
Ale co mám udělat? sveze se i po tváři slza.
"Prostě to udělej!"
Mám strach.
"Tak si ho nevšímej!"
Nevšímat si ho?
Muž jen přikývne.
Nadechnu se. Pořádně do plných plic. Už mě to nebolí. Vím, že to dokážu. "POMOZ MI!" vykřiknu.
Hadí tesáky se zaseknou do nohavice…
lístky se odrazí…
už nejsem sama…
A v rukou mám svíci. Hoří modře. Mám ráda modrou. Miluji modrou. Není nic krásnějšího než modrá obloha. Modrá mi dává fantasii. Modrá mi dává sny.
A já se těším z modré svíce ve svých rukou. Plamen se tetelí, ale já vím, že nezhasne.
Prostě to vím.
s tou myší- nebyla to inspirace z filmu růže pro algernon