close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpověď -4Část

1. června 2006 v 14:35 | Arwen
Zpověď -4Část
A opouštěly mě síly…
Další prázdná zeď! Další a další… definitivní konec.
Zhroutila jsem se. Mé rozbolavělé končetiny mě odmítají poslechnout. Už nemůžu dál. Prostě nemůžu. Hlava mě pálí. Omývám ji prackami, ale nepomáhá to ani v nejmenším. Cítím bolest. Bolí mě celé tělo, ale hlavně duše.
Mám strach. Nepřekonatelnou hrůzu…
A náhle něco uslyším. Drobný cinkot zvonečků… Ne jsou to hlasy. Smějí se? Smějí se mi? Ne, prostě se jen smějí… odeženu jednu ze svých obvyklých paranoii.
S vypětím všech sil, obrátím hlavu po zvuku.
Dvě dívky v dálce, podaří se mi rozeznat. Všímám si záře, která je obklopuje. Září jako dvě malé supernovy, napadne mě. A pak se mě zmocní další záchvěv hrůzy: Co když si mě nevšimnou? Co když mě zašlápnou?
Ale ne, vidí mne, oddechnu si. A pak mi opět dojde, jak směšný to byl nápad. Ty dívky jsou přeci stejně veliké jako já. Ale co tu dělají? Tady v tom labyrintu plném tmy? A co tu dělám já?
Zastavily se přede mnou a jejich smích se nyní změnil jen v drobné úsměvy. Byly obě úplně totožné. Nenašla bych na nich jediného rozdílu. Dvě alabastrová čela a stejně rozumný výraz. Stejné oči - tak podivné, nikdy bych je však nedokázala dokonale popsat. Když jsem se do nich dívala, vedraly se mi slzy do očí.
"Kdo jsi?" zeptaly se dívky zároveň hlasy, které ve mně, kdoví proč, vyvolávaly asociace jabloně obsypané zlatorudými jablky.
"Já nevím," odpověděla jsem. Můj hlas byl podivný - zněl pištivě a vysoce.
"Nevíš?"
Skutečně jsem si již nebyla jistá. Kým vlastně jsem? Člověk či myš? Raději jsem nechtěla odpovídat. "A kdo jste vy?" zeptala jsem se proto.
Dívky se zvonivě zasmály, a pak zvážněly.
"Jsme protiklady," odpověděla jedna.
"Soulady," opáčila druhá.
"Jsme dobro," usmála se opět ta první.
"Jsme zlo," zašeptala její společnice.
"Jsme černá,"
"Bílá."
"Pravda."
"Lež."
"Štěstí."
"Neštěstí."
"Život."
"Smrt."
"Pravá."
"Levá."
"Láska."
"Nenávist."
"Jsme ČLOVĚK!" vykřikly obě současně a zmizely.
Byla jsem opět sama. Sama v tomto nekonečně černém labyrintu chodeb. Jen ta myšlenka na to mě pálila víc než dotek žhavého železa. Nechci na to myslet! začaly mi téct slzy. Už nikdy.
Nyní mne vzpomínka na ty dvě dívky děsila. Cože to říkaly? Ne, teď si jen hraji na to, že si nedokážu vzpomenout. Vím to přece docela dobře. Jen opakovaly to, co mi stále dokola a dokola zní v hlavě. To nad čím stále přemýšlím…
ČÍM JSEM?
Ztratila jsem veškerou jistotu. Jaká jsem? Dobrá či špatná? Nebo je to skutečně jedno? Chci to rozluštit. Chci!
Nemám koho prosit o pomoc. Mám strach. Jsem sama.
Sklopila jsem hlavu a nechala se zahltit únavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama