
Mám všeho dost, ty to víš a přesto mě tady necháváš stát. Tady uprostřed ničeho. Kde není vítr. Kde už nikdy nebude pršet. Tady

kde není nic jako dobro a zlo. Tady ve svých vlastních myšlenkách a vzpomínkách. Když jsem tenkrát řekla, abys odešel.... jestli, už musíš tak jdi to je jediný co si přeji.... ale bojím se, že jsi stále se mnou. Pořád si mě měl na očích. Pořád jsi mě sledoval a nedopustil aby mi někdo ublížil a teď to jsi ty.. jen tebe vidím ve svých vzpomínkách. Navždy moje a navždy tvoje. Chtěla sem tě zachránit.. zachránil jsi mě první. Ale já nezachránila tebe. Dal jsi mi šanci dokázat, že umím žít bez tebe. A já jí promarnila. Pořád jsi mě viděl. Byla jsem všude okolo tebe. A ty jsi mě mohl zachránit jako první byl jsi nejblíž a proto jsi zemřel. Kvůli mě? Já tě milovala a ty mě. Ale musel jsi odejít a přitom jsi zůstal. Já jsem věděla, že když budu plakat tak se objevíš a osušíš mi slzy, když budu na dně zvedneš mě a pomůžeš mi dostat se zase na vrchol. Byl jsi stále se mnou. Ale teď..... teď jsi odešel navždy. Byl to osud? Pamatuji si jak sem ležela vedle tebe, naslouchala tvému dechu. Život proudící uvnitř tebe a žijící uvnitř mě. Tenkrát jsi mi řek že budu žít touhle myšlenkou a ty pro mě zemřeš. Řekl jsi, že až to přijde budeš se mnou. Tyhle slova zahání můj zdraví rozum. Věděl jsi co se stane? Proč jsi to nepřekazil? Cítil jsi jak tě miluju a přesto jsi dobrovolně odešel.... zachránil jsi mě a teď jsem tady sama a nemůžu se na nikoho spolehnout. Nemůžu se o nikoho opřít. Kdo mi osuší slzy?Kdo mě zvedne ze dna? Pomoc hledám v noci, v dešti, ve větru..... Vidím tě všude okolo sebe a cítím, že jsi se mnou a nikdy mě neopustíš. Splnil jsi to co jsi slíbil. A na vrcholku dna kde měsíc a slunce jsou jedno, tam kde je všeho dost.... Tam kde hoří všechno od žáru slunce a zároveň mrzne od chladného světla měsíce. Tam kde světlo je stín. Tam ke noc znamená den. Tak kde bolest je štěstí. Kde štěstí neexistuje. Tam kde nic necítím a přitom je toho až moc. To místo nenávidím a zároveň miluju. To lik pocitů, myšlenek, dotyků, bolesti … nic z toho neexistuje a přitom to cítím. Je to tvá přítomnost co mě ničí? Chci jít za tebou, ale nemůžu. Protože ty jsi odešel, abych já mohla zůstat. Děkuji, miluju tě, ale teď je čas a já musím jít..... sbohem …. poslední ruze polozená na tvuj hrob, poslední pohled na tvou fotku a poslední slzy....

Mai...k těm tvým povídkám už vážně není co dodat. Uklidňující, příjemné a neskutečné... jsou vážně skvělé...