close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Interview-1 cást

3. června 2006 v 15:34 | Ariana |  Povídky
Býval jsem nebohý pisálek jednoho maloměstského plátku, věčně čekající na nějakou senzaci, která by jej vyšvihla do prestižnějšího z deníků. Jednoho dne se však všechno změnilo. Pamatuji se, že jsem tehdy zíral z okna své zapadlé, zaprášené kanceláře, na déšť smáčející ranní ulici. V rukou jsem svíral hrnek kávy a snažil se napsat něco alespoň z části konstruktivního, když tu zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem jej našel v hromadě papírů, která systematicky pokrývala celý pracovní stůl.
Po čtvrtém zvonění jsem konečně sluchátko objevil a zahuhlal do něj trochu nesrozumitelně: "Roman Vít, redaktor. Čím vám mohu pomoci?"
Z opačné strany se ozval trochu tichý ženský hlas: "Chtěla bych, abyste se mnou udělal rozhovor."
Cože?! pomyslel jsem si trochu rozhořčeně. Vždyť to my máme žádat o rozhovory! Ne, čtenáři nás!
Chystal jsem se tu ženu, co nejslušněji odmítnout, když tu mě napadlo, položit jí ještě jednu otázku: "A jak se vlastně jmenujete?"
Nastalo chvilkové ticho, a pak neznámá na opačném konci telefonní linky tiše odpověděla: "Smrt."

Samozřejmě jsem věděl, že ta žena, co mi volala, není Smrt. Nejspíš nějaká fanatička, schizofrenička, či něco podobného. Přesto jsem však vstal, vzal svůj blok a trochu okousanou tužku a vyrazil na místo schůzky.
Už to bylo podivné. Od někoho, kdo si o sobě myslí, že je Smrt, bych čekal něco temného. Možná půlnoční sraz na hřbitově, či tak něco; ale žena si zvolila odpoledne v jedné zahradní kavárně. Řeknu vám, moc dobře jsem to místo znal a nebylo ani za mák smutné či strašlivé. Stálo uprostřed rozsáhlého parku, poblíž dětského hřiště a sedávaly tam maminky pijící kávu, dohlížející na své ratolesti.
Zahloubaný do myšlenek jsem však na místo přece jen dorazil. Mezitím přestalo pršet a skrz ocelové mraky vysvitlo slunce. Sledoval jsem mokré chodníky a přemítal, jak asi bude moje neznámá vypadat. Snad jí bude kolem pětačtyřiceti, tvář bude mít strhanou a bílou, černé vlasy stažené do pevného drdolu a na sobě podivné šaty pytlovitého střihu z černé krajky. (Usmál jsem se při té myšlence, neboť přesně takto vypadala moje vychovatelka, když jsem byl malý.) Nebo by mohla přijít v kápi s kosou v ruce, přemítal jsem dál. To, co se však stalo, mě nebývale překvapilo.
Asi pět minut po mě dorazila mladá, tak sedmnáctileté dívka a přisedla si ke mně. Nejprve jsem si myslel, že je to omyl. Než se tiše usmála: "Uděláme tedy ten rozhovor?"
Chvilku jsem na ni překvapeně zíral. Měla tak pod uši krátké černé vlasy a z pobledlé tváře (ne však bílé, jak bych očekával) jí planuly dvě černé oči. Byla neuvěřitelně jemná a půvabná, což ještě víc umocňovaly dlouhé purpurové šaty, sahající jí až ke kotníkům. Na uších a na krku ji zdobily jemné světlezelené šperky. Žádný vzor kostí, či lebek, ani černá rtěnka… "Vy jste Smrt?" zeptal jsem se tedy překvapeně.
"Ano," přikývla. Odpovídala tak klidně a rozvážně. Vůbec nevypadala, jak nějaký psychopat.
Nejspíš to umí dobře skrývat, pomyslel jsem si.
Náhle přišla k našemu stolu servírka. "Co jste si vybral pane?" zeptala se.
"Pro mě kávu, a tady pro slečnu…"
"Pro jakou slečnu?" upřela na mě nevědoucí pohled.
"No přece pro tuhle," poukázal jsem před sebe už trochu mrzutě, protože přihlouplost některých lidí mě vážně dokázala vytočit.
"Ona mě nevidí," pravila náhle má společnice klidně.
"Cože?!" Dosti nervózně jsem popadl servírku za ruku a zeptal se: "Vidíte tu ženu přede mnou?"
Vyděšeně se na mě podívala a vytrhla se z mého sevření. Pak zalapala bez dechu ústy a s tichým: "Vy blázne nechejte mě na pokoji!" odběhla pryč.
Seděl jsem tam jak opařený a ani si nevnímal kradmé pohledy v okolí sedících lidí. "To jste se na mě domluvily?" zeptal jsem se své společnice.
"Ne," odpověděla a zvonivě se zasmála, což mě neuvěřitelně znervóznilo. "Začneme tedy ten rozhovor?" zeptala se náhle.
"Ano," odkašlal jsem si a cítil, jak pomalu nabývám jistoty, neboť toto byla pro mě přece jen pevnější půda. "Tak tedy, od kdy děláte Smrt?" začal jsem.
"Nevím," odpověděla s rozmyslem. "Už si to nepamatuji."
"Líbí se vám tato práce?" zeptal jsem se a čekal, jak mi odpoví.
Bezděčně se rozhlížela kolem. Vypadalo to, jako by mě snad ani neposlouchala. Najednou natáhla ruku a chvilku ji podržela ve vzduchu. Ta bílá dlaň jasně zářila, jak na ni dopadaly paprsky slunce. A tu odkudsi přiletěl motýl. Byl zářivě modrý. Neuvěřitelně modrý. Nikdy jsem takovou modrou neviděl. Byla modřejší než voda, než nebe i cokoliv jiného… a ten motýl se usadil na její ruce. Důkladně si jej prohlédla, a pak upřela své velké oči na mě: "A vám se líbí život?"
Tou otázkou mě překvapila. "No, no zřejmě ano," zakoktal jsem se.
"Zřejmě?" nadzvedla obočí.
Trochu mě tím rozzlobila: "Kdo tady vede interview vy, nebo já?"
Tichounce se usmála a už neříkala nic. Jen znovu odvrátila pohled. Motýl mezitím odlétl neznámo kam, do zelených korun stromů....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama