close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpověď -1Část

31. května 2006 v 12:15 | Ariana |  Povídky

Zpověď -1Část

(musela jsem tuhle povídku rozdělit na několik částí protože je strašně dlouhá, ale krásná)

Nemám ráda bílou oblohu. Mám z ní hrůzu. Připadá mi jako sluncem vybělený písek pouště, který pomalu zasypává ztraceného poutníka a vysává z něj poslední zbytečky vody; té životně důležité tekutiny. Bílá obloha ze mě hamižně vysává fantasii. Nemám ráda žízní svraštělé rty. Děsím se života bez fantasie.
Jak bojovat proti bílé obloze? Jak mám proti ní bojovat, když ji poslední dobou vidím stále a stále častěji? Je to, jako by mě chtěla zaplavit. Udusit mě…

To ráno jsem vstala. To ráno, kdy bylo nebe zase tak odpudivě bílé. Už při prvním nádechu mě plíce, úmorně zabolely. Svíralo se mi hrdlo. Věděla jsem, že jsem zase zpátky; zpátky v realitě. Budík mě nelítostně okradl o všechny sny a já nemohla dělat nic, jen se mi po tváři svezla slza. Drobná a mírně se leskla, ihned však zmizela v šedivém povlaku polštáře.
Vstala jsem. Do bosých nohou mě nepříjemně bodaly ledové dlaždice. Kam jít?
Vlastně nemám na výběr: to co vždy.
Tiše jsem se oblékla a snažila se nehledět z okna. Přesto jsem ale věděla, jak ze mě ten bílý odstín vysává sílu. Stála jsem tedy ve svém pokoji, v bytě malém jako králičí klec, který byl společně se stovkami dalších podobných součástí jedné obrovské králíkárny - temného sídliště. Hlavu jsem měla skloněnou a v ní jediné přání: Přetrhnout neustále se opakující koloběh. Zničit všechny kruhy. Uprchnout stereotypu? Je to směšné slovo - stereotyp, napadalo mě.
Pomalu ubíhaly minuty a ať už jsem si namlouvala, že se jakkoliv vzepřu, musela jsem vstát. Musela jsem popadnout dech a proč? - nedokážu tomu odporovat. Bojím se požádat o pomoc.

Ozval se ten nepříjemný zvuk a dveře výtahu se otevřely. Vlastně jsem je musela otevřít sama. Vstoupila jsem a otřásla jsem se při tom, jak se podlaha prohnula. Prsty mi už automaticky sklouzly k tlačítku: suterén. Byla v něm vyhloubená nepatrná jamka za ta léta. Všechno se pořád opakuje. Je to jak: "Co jste my, budete i vy, co jste vy, byli jsme i my." Pořád a pořád dokola. Stále a stále… prolétlo mi hlavou, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem tu hloupou myšlenku vypudit ze své mysli.
Výtah zastavil. Žaludek se nepříjemně zhoupl. Tak jako už se zhoupl snad tisíckrát…
Otevřela jsem. Co je to?...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama