Když andělé pláčou
Venku pršelo když já jsem se bála
To zase počasí mojí náladu oplakává.
Kapky deště jemně padají na okno
tak blízko a přitom tak daleko.
Déšť je moje útěcha,
můj život a moje macecha.
Prší když andělé pláčou,
prší když slzy mi po tváři tečou.
A jemný zvuk deště, co hladí mě na duší
tlumený dopad kapek, ten můj konec nenaruší.
Moc dobře ví co děje se ve mně
šeptám to noci potichu a jemně.
To andělé slyší moje trápení
to andělé vidí moje nadání.
Když hrozí, že začne svítat
pozvou mě do snů a já vím, že mě tam budou vítat.
A oči se pomalu zavírají
když mé slzy usychají,
když moje duše zjizvená
co nadále je vězněná,
zkouší křičet, ale nejde to
prší a kapky padají na okno
Uspávají mojí bolest.
A slzy zase padají,,... ne není to lest´´.
Však já vím tiše šeptám do noci.
Tak strašně toužím po pomoci.
Nepřichází a nikdy už nepřijde
děsí světla, děsí se tmy.
Proto prosím slunce ať již nevyjde.
Ale úsvit začíná a ničí moje sny.
A andělé mizí,
neboť světlo je jim cizí.
Ničí jejich křídla, odhalí jejich tváře.
A pak by sme je snadno mohli potkat v kostele u oltáře.
Déšť pomáhá mi den za dnem
noc nocí, sen za snem.
Proto díky andělům, že tak často pláčou
aby zase rozzářili mojí duši nešťastnou...



Nevím proč...ale tyto básně mě vážně dokážou utišit!!!