No title

17. května 2009 v 19:31 | Arwen |  .::Moje tvorba::.
Šest hodin ráno, bez stínu, bez odrazů, ležíš ke mně otočen tváří v mém ledovém objetí. Tak krásné až to je tragické, kdybys jen tušil…. Se slovy ,,Miluji tě".Tak na ty jsem čekala…
Tak dlouho, až teď tě budu moct zničit. Kdybych byla tvou láskou, spolehlivá asi tak jako měsíc než vyjde slunce. Kdybych byla tvou, smrt by na mou duši dlouho nečekala. Mé ruce drží tvou tvář, tvůj čas k odchodu nadešel…
Ničím tvůj úsměv na tisíce malých kousků svou prokletou pýchou. A prázdno je kde srdce ti bilo. Tuhle hrobku jsem si vystavěla sama, a taky v ní budu sama spočívat. Pod tou září povrchního štěstí, se všechno tetelí mou vlastní temnotou. Krví, z mnou způsobené rány, potřísněné listy nevinných růží. Tady to začalo. Krví, z mnou prohloubené rány, vyplněná forma tvého srdce. Tady to skončí. A opět vychází měsíc….
Šest hodin večer a já jsem připravená, zaveď mne za brány světla a já shořím. To nekonečné kolo svádění a vášně. Spolehlivá jako měsíc, byli jsme svoji, dokud slunce… Pod tou povrchní září je vše temné a nevrací se nic. Vítej…. Tak tady to začalo a tady to taky skončí. Vychází měsíc….
**************************
Máš oči, co mě vedou dál, tělo, co je zosobněním smrti. Rty co mají vyšší účel, než ze mě vysávat dech. Chci tvou bolest, abych ochutnala svou vlastní vinu. Ty moc dobře víš, že nejsem tím, co ti říkám, nejsem tím, co se zdám. A víš, že nejsi tou chvílí, pro kterou žiji. Tak sladce naivní přes to všechno. Tak nebezpečně nevypočitatelný. Ale mé lži se prý uznají jako pravda. Tak pojď si hrát tu hru mého vítězství. V hlavě budeš mít vymeteno, tvé rty byly vyplaceny. Pojď, budu zapírat sama sebe i přes ty důkazy. Chci, abys mě chtěl. Chci to, co ti vidím v očích. Tak mě nějak vyděs, odstraš mě. Nedávej mi to, co chci tak lehce. Chci tvou bolestnou touhu, abych věděla, proč jsi tak ukřivděný. Tvé přetvářky se neakceptují.
Tvá bolest je vyplacená. Mé myšlenky jsou čisté. Má duše zkažená….
**************************
Vidím, že když zůstáváte dál nic se se mnou neděje. Je to tak správně? Pozdně v noci, věci který jsem si myslela že jsem už zvládla, mě pronásledují. Pronásledují mě, dohání mě. Jediné co vím je, že před vašimi pocity a myšlenkami není uniku. Vidím to v sobě, když se zahledím. Nemá cenu dál utíkat. Musím se tomu postavit. Zvládnu svoje prokletí, nevzdám se ho. Pokud ho neovládnu, někdo jiný ho využije proti mně. Cítím to všude okolo sebe, pocity ostatních. Je čas se tomu postavit. Sílí to, přibližuje se to. Napadá to můj svět, ničí ho. Vším čím jsem si jistá, tohle je pouze zkouška. Vždycky jsem to ovládala. Nezavřu oči a neschovám se. Neuteču, teď ne….
 

Can You+ vystřízlivění

10. března 2009 v 16:21 | Arwen |  .::Moje tvorba::.
Nebudu ta, co se projevuje nejvíce. Ta co se směje falešně a nejhlasitěji. Nebo ta holka, co nikdy nechce být sama. Nechci být tou, které voláš ve 4 ráno, protože u mě víš, že nebudu doma. Slunce oslepuje. Opět jsem vzhůru až do svítání. To není způsob, jak můj příběh má skončit.
Jsem bezpečně vysoko, nic se mě nedotkne. Proč mám teda pocit, že tahle akce končí? Bez bolesti, bez tvojí falešné ochrany. Není dobré vystřízlivět. Nechci být tou, co zaplní prázdnotu. Ticho mě děsí, protože mluví pravdu. Neříkej mi, e tohle jsme již probrali. Vím to, neplácej slovy. K čemu ti to je? Noc mě volá. Tiše mě láká sladkým šepotem, pojď a hraj si. A já mu opět propadám. A pokud znovu odejdu, budu jediná, kdo ponese vinu. Padám dolů, dolů na dno. Točím se v kruzích, pořád dokola. Hledání sama sebe, v tomto bolestném vystřízlivění. Jsem zachráněna, jsem vysoko. Nic na mne nedosáhne, proč mám tedy pocit, že to končí špatně? Bez bolesti, co by se skrývala uvnitř mě. Jak mi tohle může přijít správné? Když je to dobré tak je to dobré, dokud se to nezhroutí. Doku se nerozhodneš hledat ode mě útěk, pod záminkou, že nevíš, kdo jsi. Slyšela jsem sama sebe trpět, už nikdy víc. Zlomená v bolestné agónii jen si vypít ten jed do dna. Bolestná střízlivost...

Can you?

Jsi hodný. Jsi vtipný. Občas dokážeš být i sladký. Ale ve svém srdci už nejsem tak naivní. Když si blízko, dýchám zrychleně. Nemůžu definovat to co ve mně je. Něco jako vzpoura tobě, něco jako magnet co mě táhne blíž. Cítím ty jiskry a tu odměřenost, divím se, že tu stále jsem. Cítím ty jiskry, co z tebe srší, když se bavím s jiným. Jak tě žere to, že nevíš, jestli jsi jediný. Tak mi řekni, že to není správné. Už to vím dávno. Dokázal bys zahnat mé noční můry? Dokázal bys vystát všechny moje zvyky? Víš, že mě nezměníš. Víš, že bys se mnou nevydržel. Protože jsme stejní. Nebudu ti patřit, když vím, že nejsem jediná. Nebudu taková, půjdu po své vlastní cestě. Protože mé srdce stále cítí to samé. Necítí se bezpečně. Dej mi vědět až se změníš, chlapče je pár věcí, které musíš dokázat. Dej mi vědět, až mě budeš moct ochránit. Až budeš dost silný na to vystát moje chyby. Nikdo není dokonalý. Až mě budeš moct držet pevně a bezpečně, ozvy se. Až budeš vědět, že neutečeš, vrať se…

Animal

10. března 2009 v 12:10 | Arwen |  .::Moje tvorba::.
Když mě vidíš, jak jdu po ulici, nebo tajně prohlížíš mé fotky. Všimneš si, že jsem trochu jiná, že dokážu ukázat tu jemnou stránku? Někdy říkají, že vypadám jako dáma, někdy říkají, že mě láska dokáže zkazit. Ale nenech se ovlivnit tím, co vidíš. Někdy ta posedlost vyplyne na povrch. Uvnitř každé je žena, která nikdy nebude mít dost. Ta, kterou se většina snaží zapudit, ale hrát podle pravidel je pro ní tvrdé protože dřív nebo později něco vybuchne. Pořád mám v sobě ten hřích, pořád ve mně je ta míra hříchu. A jestli chceš něco víc, pojď a uvolni toho blázna ve mně. Pořád v sobě zadržuji tu touhu, pořád v sobě mám ten hřích, a pokud chceš víc. Tak se zblázni do mě. Je mi jedno co si o mě říkají, je mi jedno co si o mě myslí. Ale pokud to chtějí, já to mám. Proč je žena pořád pod takovým dohledem a jednoduše nemůže dělat to, co by chtěla? Aniž by jí nazvali milionem věcí? Říkají, že nejsem ta, kterou znali. Prý jsem jiná, ale nenech se zmást.
Okolo jsou ženy, které jen zírají a mluví. Které se nikdy neodhalí a nikdy nevysloví svůj názor. Dávají si pozor, protože se bojí. Ale nevědí, o co přicházejí. Každá má tu hříšnou míru v sobě. Stále jí má. Neříkej mi jak se mám chovat, protože já taková nikdy nebudu. Neříkej i co mám dělat, protože nikdy nedopadnu jako ty. Nekoukej se na mě tak, protože já se nezměním. A jestli jsi jedním z těch, co mluví o mém životě tak jen plýtváš časem. Pokud chci provokovat, pokud chci být středem pozornosti, to není hřích. Protože já sem stále hříšná stále jsem stejná. A jestli chceš něco víc, pojď, já zešílím.
Říkej si, co chceš, ale má kůže je vážně jemná. Vedu svůj život tak jak chci a moje hra je vážně pohlcující. Už sem tě dostala. Nezastavitelná. Řekni, že jsi připraven na zítřek, před tím než se otočím a odejdu dál. Nikdy jsem ti nenavodila špatnou náladu? Nikdy jsem nerozhýbala tvou postel? Nikdy jsem neotřásla tvým světem? Neříkej, že by mě něco zastavilo. Teď se hýbej jako by divokost vždy proudila v tvých žilách. Stáváme se šílenými a hudba co se line prostorem ti otřásá mozkem. Nemůžeš překousnout mojí nespoutanost, nesneseš ji. Přesto tě ke mně stále táhne, je to sexy. Toužíš mě poznat a vidět tu zranitelnou část mě, možná že již není. Ztratila jsem jí ve své divoké hře. Stejně lehce jako ty upadneš do mé ledové náruče a utopíš se v mých žhnoucích plamenech. Říkej si, co chceš, ale má intuice je jasná. Budeš skákat, tak jak já pískám. Ovládnu tě, jsem manipulátorka. Utopíš se ve mně. Chlad a spalující vášeň, to jsem já. Nezastavitelná a ty budeš jen další krysa co padla do pasti. Modli se. Nezastavitelná
Jsem bojovník. Něžná princezna. Mám svůj šperk, oči orla. Lvice,co viděla tě přijít a trpělivě čeká na svou kořist. Je to moje ego co mi nedovolí se poklonit, co mi nedovolí prohrát. Život je jen džungle. Jsi dost statečný, abys v ní mohl jít? Pohybuji se v kruzích, dokud si nerozestavíš svojí obranu. Jsi divoký a hříšný jako zvíře? Umíš zavrčet a bránit se jako zvíře? Znič mě a roztrhej mě na kusy jako zvíře! Hluboko uvnitř tebe je zvíře, vypusť ho! Vypustili mě z klece, jsem divoká. Nevidíš, jak mi žhnou oči? Cítím tvůj strach, vidím, jak utíkáš. Zaženu tě do kouta. Ochutnáš ten nejhorší jed, jediný polibek mých rtů. Jsem sladce zlá, divoká drtivá temnota uvnitř. Kroužím kolem tebe v kruzích, co se stahují. Jsem divoká a hladová jako zvíře. Vrčím a řvu touhou jako zvíře. Tak pojď, pojď jako zvíře! Znič to, rozdivoč se jako zvíře. Hluboko uvnitř tebe je zvíře, ta bestie vypusť ji!
 



červotoč

19. října 2008 v 22:02 | Arwen |  .::Moje poemky::.

Jen pár lidí na světě
je, co mě zradit může.
A tys ten jeden jediný,
Co hořela mu kůže.
Láskou, vztekem, či jen tak.
Kdo poví mi teď, co a jak?
Kdo za tu zradu může?

Ty víš, že já ti dávám,
Všechno co mám.
Ty víš, že já se ti vzdávám,
Tak buď jsi svůj pán!

Ty nechceš to tak proč?!
Teď byl jsi červotoč,
Co prožral srdce mé,
Láskou scelené.
Proč lžeš mi stále dál?
A mé sny odehnal?
Proč toužíš být svůj pán,
Pán snů mých a všech svých dam?

Proč lhal jsi srdci mému?
Proč nechtěl jsi jen jednu?
Já trpět za tě mám,
A pět hlubokých ran.
Cos uštědřil jsi mě
Teď zníš tak nevinně.

Já ptám se tě, kdy to přijde zas?
Že tohle prý má zpravit čas?
Já trpěla jsem dál,
Proč mých snů jsi se bál?
Proč trpěla jsem tiše?
Když ty jsi všude řval,
Jak zradil jsi mě,

bez ostychu, jsi se chlubil dál.

Budu trpět dál, vedle tebe, tiše…..


Další články


Kam dál